První díl historické rodinné ságy ze Sudet na pokraji války Sudety, 1937. Mladá a ambiciózní Alba Lembergová míří do pohraničí, radost z návratu domů jí však nevydrží dlouho. Její rodiče, významní průmysloví podnikatelé, ji hodlají provdat za bohatého Němce – a o jejím snu pracovat v rodinné tkalcovně nechtějí ani slyšet. Alba se v podniku potají spřátelí s českým dělníkem Miroslavem a jejich vztah se prohlubuje. Zatímco konflikty mezi etnickými Němci a Čechy eskalují, Alba se ocitá na životní křižovatce. Dokáže se vydat správným směrem? A existuje vůbec nějaký?
Bára a Ptáčník. Dva lidé, jejichž cesty se protnuly dávno předtím, než se ti dva potkali. Bára je přesvědčená, že její život by byl mnohem šťastnější, kdyby do něj před lety kdosi nezasáhl a nezměnil jeho směr. Minulost už sice nevrátí, ale může se pokusit přepsat ji v paměti lidí. A taky přemýšlí o pomstě. Zatím však vyčkává, zabydluje se v novém domově a sází květiny. Ptáčník se na rozdíl od ní s minulostí naučil žít. Necítí se ukřivděný, nevadí mu, že ho lidé považují za podivína, ani ho netíží osamělost. K životu mu stačí svoboda, les a pozorování ptáků. Nebo snad ne? Nový román Aleny Mornštajnové má vše, co její knihy činí tolik oblíbenými: hluboký příběh a uvěřitelné hrdiny, kteří si navzdory osudu krok za krokem vyšlapávají pěšinku ke šťastnějšímu životu.
Paříž roku 1876. Rodina jedenáctileté Blanche je na mizině. Její otec, známý sběratel umění a mecenáš Clauda Moneta, si žil nad poměry. Blanche, její matka a sourozenci se stěhují k rodinnému příteli Monetovi, do jehož obrazů se dívka okamžitě zamiluje. Povzbuzovaná Monetem se chopí štětce. Její štěstí však netrvá dlouho, protože rodinu brzy zasáhnou těžké rány osudu.
Tak trochu jiný moderní Mauglí… Vtipný a lehce potrhlý příběh ve stylu Astrid Lindgrenové a Roalda Dahla o sirotkovi Johanovi, který se ze všeho nejvíc na světě chce naučit číst… Jenže nemůže chodit do školy, protože nechce skončit v dětském domově. Až se jednoho dne náhodou seznámí s jedním výstředním dospělým, co miluje knihy stejně jako Johan… Ale nesnáší děti. A lidi vůbec. I přesto se rozhodne předstírat, že je Johanův otec, aby mohl Johan přece jen začít chodit do školy a naučil se číst. Způsobí tak Johanovi nemalé potíže, ale to by nebyly děti, aby si nakonec samy se vším neporadily. Protože: „Dospělí jsou přece jen děti, kterým to přestalo myslet.“
Královský prokurátor Oldřich z Chlumu se spolu se svým pomocníkem panošem Otou ocitne jedné bouřlivé noci na hradě Krašově. O pomoc ho požádá hradní paní, neboť se tu během adventu zjevují předci jejího manžela, kteří tu dříve zemřeli za podivných okolností.